Jmenuju se Hanka a učím angličtinu v jazykovce. Být lektorkou v praxi znamená, že vypijete 3-6 káv denně na náklady cizích lidí a pak si s nimi vykládáte o jejich životě. Taky se někdy dozvíte věci, které byste teda raději vědět nechtěli a následně pak proklínáte svoji představivost a trpíte na noční můry, ale v podstatě jen většinu roku opravujete chybnou výslovnosti CHristmas a vedžtejbls. Svoji práci miluju, neměnila bych. Kafe je čím dál dražší.

Každý den si volám s mamkou a ségrou (samozřejmě to nedělám jen kvůli tomu, abych na ně vyblila svoje problémy nebo se pořád dokola ptala, jak mám uvařit to a tamto, ale protože rodina je vše!) Používáme skype, to volání z kreditu je čím dál dražší :D

15 let jsem měla pudla, který žral koberce a za půl dne tahal svoje hovna za sebou na provázku. Teď jsme hrdými majiteli Jack Russell teriéra, který umí válet sudy, dělat mrtvého psa, tančit, plazit se a dávat placáka a spoustu dalších blbostí, praktického ale neumí nic. Tím „praktickým“ mám na mysli třeba leštění bot nebo podávání kapesníčků při kýchnutí. Uvítala bych spíše, kdyby nosil soudek s chlastem jako bernardýn, nicméně pozdě plakat nad rozlitým mlékem, pořádné věci jsme ho prostě nenaučili. Tím „my“ myslím sebe a svého budoucího muže. Je profesionální fotbalista a neříká „tak určitěěěěě“.

Hraje v Polsku na místě, kde u cesty stojí a blbě čumí losi a já se stále divím, že je tam něco jako teplá voda a elektřina. Příroda je tam ale nádherná. Je jasné, že cestování na tak „odlehlá místa“ je často plné nástrah, zvlášť, když máte místo auta Škodu Felicii a musíte jezdit vlakem…

A já už vlakem nepojedu nikdy!

Takhle například vypadala moje poslední cesta...

Kupečko se s přibývajícím počtem zastávek a příchozích lidí zmenšuje.
Pán naproti má celkem dost intenzivní Ř, doprovázené fontánkou slin na můj obličej. Krvácí mi uši z každého PRZEPRASZAM, které slyším vždy, co chytnu kopanec do holeně. Takže poměrně často.

Katowice. Oficiálně největší muž Polska, nejspiš zapsán i do GKR, si sedl na sedadlo vedle. A na půl mého. Samozřejmě. A na moji Coca Colu. Už je ztracena někde mezi jeho obříma půlkama. To nevadí, stejně jsem nevědomky koupila cherry. Pěkně hnusná, mimochodem. Já jsem uvízla naštěstí jen mezi jeho břichem a oknem. Nezbývá nic jiného, než se nějak smontovat a nahodit režim cestovní spánek.

Pouštím do sluchátek Abbey road (později přicházím na to, že to nebyl dobrý nápad).

U She came in through the bathroom window se probírám. Moje oblíbená,fajné. V odraze ve skle náhodně zjišťuji, že mám na líčku docela dost zřetelně obtisklý nápis obag. A na čele kus prošívaného ucha. OK. Hlavu na tašku tedy více nedávám.

Zase mne bere spánek. Tentokrát se probouzím s hlavou zakloněnou a totálně ztuhlou, v krku vyschlé...to asi od toho, jak jsem nahlas chrápala a nejspíš i vyluzovala nějaké další, blíže nespecifikované zvuky, které jsem přes sluchátka neslyšela. Abbey road dohrálo a ja mam pocit, že jsem slyšela zvuk foťáku. Pravděpodobně jsem byla někým ze spolucestujících vyfocena. Je tudíž možné, že se někde na internetu objeví fotka chrápajícího dementa s obtisklýma písmenkama na ksichtě. A ano, budu to já. To je teprve Varšava. Ještě mne čekají dva přestupy.

Oh God!:)

Autorka článku: Hanka Vykopalová

Ilustrátorka: Eliška Vašutová

DALŠÍ DÍL

Fotogalerie