Minule jsem se zmiňovala o mé schopnosti obšťastňovat okolí nevhodnými poznámkami a naprosto pohotovými a génia hodnými reakcemi. Pro mne jsou to chvíle nepříjemné, ale vím o nich a tak nějak to plyne a já ten průtok debility nedokážu nijak zastavit. Zrádnější jsou však situace, kdy „okouzluji svou úžasností“ nevědomky. Jako dnes.

V 7:00 dostaveníčko u zubaře. Doletím tam, ošlehaná super mega větrem, který je dle Beaufortovy stupnice charakterizován jako velmi prudký, zřídka se vyskytující a škody působící. Takže daleko za ničivými dopady větrů kamioňáka po pozření konzervy fazolí. Vítr, před kterým sám Jan Zákopčaník chtěl varovat, ale byl odvanut ze studia dřív, než to stihl udělat. Vyrukuju tedy na doktorku, že není třeba dnes dávat anestezii, páč mam držku tak ztuhlou z venku, že určitě nic cítit nebudu.

To byl vtip! Stejně jako když se mě posledně před rentgenem ptala, zda nejsem těhotná a já prohodila pár zcela vhodných poznámek o tom, jaká vzdálenost nás s mužem dělí a že po Skypu asi nikdo nikdy neotěhotněl. Překvapivě se nesmála. Co víc, absolutně ji to nepřesvědčilo (asi po mých předchozích hysterických výstupech, kdy jsem ji opravdu, ale opravdu nechtěně kousla do prstu) a anestezii mi stejně píchla. Jako jo, je to fajn věc, která umožní, že vás nic nebolí. Ale je to taky super prostředek k tomu, jak na 8 hodin zcela ochrnout na půlku obličeje.

Po (pro obě vysilujícím) zubařském výkonu, který rozmazávat nehodlám, se vydávám na vlakové nádraží. Kolemjdoucí se na mě usmívají, říkám si: „Ty vole, dneska dobrý den, máš slunce v duši, žlutou auru nebo co.“ Člověku to lichotí, zvlášť když poslední dobou vypadá, jako by vylezl z popelnice. Po příchodu na nádraží zjišťuju, že se k tomu orkánu asi přidává déšť. Bundu mám vepředu nějakou mokrou. Se záměrem koupit si lístek přistupuji k okénku a podávám paní stovku. Též je nějaká zamokřená. Ta stovka. Ne paní. Začínám mít podezření. Úsměv na tvářích kolemjdoucích je vystřídán zhnuseným výrazem. Kontroluji se v zrcátku a zjišťuju, že má krásná, větrem ošlehaná a anestezií umrtvená tvář je celá, ale úplně celá zaslintaná!

Takže jaké z toho plyne ponaučení? Pokud se na vás lidi kolem hezky smějí, s největší pravděpodobností nejste oslnivý krasoň, ale máte na bundě hovno nebo vám kapou sliny.

Autorka článku: Hanka Vykopalová

Ilustrátorka: Eliška Vašutová

MINULÝ DÍL

Fotogalerie